Říjen 2017
poútstčtsone
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031     
Listopad 2017
poútstčtsone
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   
<<< Zpět


3. díl Evropské ligy,

2. ročník festivalu dračích lodí v Budapešti
Budapešť, Maďarsko

12.7. – 13.7.2008

 

Punk is not dead

Je pátek 7 hod. ráno a na Nádraží Holešovice, vedle místních bezdomovců, se postupně schází členové posádek W.I.L.D of Prague a Pražského výběru. Čeká je daleká cesta – zážitek za hranice ČR a všedních dní… uherák, Tokajské víno, čabajka, perkelt, halásle, termální lázně, ale hlavně 2. ročník Festivalu dračích lodí v Budapešti a zároveň 3. díl Evropské ligy.

Poněkud ospalý příchod jednotlivých aktérů výletu nečekaně rozvířil rozruch ve foyer nádražní haly. Místo očekávané sondy do života místního „obyvatelstva“ se zjevila fata morgána v podobě naší nevyzpytatelné omladiny – síťované punčochy, minisukně, kožené bundy, sichrhajcky v uších a pečlivě vyčesané kohouty zelené barvy, za které by se nemusel stydět leckterý skalní pankáč. Julii, Kocourovi, Míše a Šebině to ale fakt seklo. Realita sportovního víkendu, ale tímto entreé nezanikla.

Takže zpět na nástupiště a do Jaroslava Haška, vlaku, který měl být naším společníkem následujících cca 8 hod. Místo avízovaných coupé nás čekal společný vagón s dalšími spolucestujícími – ti bystřejší z nich rovnou prchli do jiných částí soupravy. Ti ostatní byli v důsledku nedostatku pochopení pro rozverné mládí nuceni opustit společný „budoár“ během několika následujících minut. Cesta probíhala jak jinak než s dostatečným přísunem tekutin, vždyť dodržování pitného režimu není zejména sportovcům cizí.

Opusťme ale bezpečné vody uzavřených prostor vlakové soupravy a vydejme se do neznáma. Hlavní budapešťské nádraží nás přivítalo doslova jižním počasím, až se nám nechtělo věřit, že jsme vystoupili správně, ale opak byl pravdou. Po letmém přepočítání účastníků zájezdu, peněz, ztracených pádel a obětí jsme zjistili, že nám chybí pouze Julie. Nu což, je dospělá a umí se o sebe postarat, snad se s ní ještě shledáme. Takže vzhůru dolu do dolu, tedy do metra. Plán zněl jasně, trasu do hotelu jsme měli všichni vytištěnou ve svých příručních zavazadlech a městská budapešťská hromadná doprava nás měla vyplivnout přímo před ubikací. Ale náhoda tomu chtěla, že jsme byli nuceni zvolit variantu „brod“. Výluka na trase není příjemná ani v domácím zmapovaném terénu, natož pak v horkem sálajícím městě, kde místní domorodci jen předstírají, že spolu doopravdy komunikují maďarsky. Tohle totiž není řeč – opravdu věřím tomu, že se spolu Maďaři baví skrytou angličtinou se silným čabajkovým dialektem a jen pro cizince předstírají, že maďarština je mezinárodně uznávaný jazyk, který je možno se při troše dobré vůle a vrozené inteligenci skutečně naučit. Ale zpátky do metra, kde jsme si mohli na vlastní kůži vyzkoušet několik českých rčení „neznalost neomlouvá“ a hlavně „za blbost se platí“. Díky propracovaném kontrolnímu systému a nepozornosti našich jedinců přišli někteří z naší výpravy o značnou část kapesného, které vynaložili za pokuty. Zároveň tak ovšem mohli přímo v terénu zavzpomínat na zlaté dobré časy v Petrohradě a v porovnání s právě absolvovaným zážitkem s „těmi Tatary“ vzdát zpětně dík zamračeným hlídačům v Ruském metru, kteří nám s policejním doprovodem v zádech za naše prohřešky sice neustále hrozili, ale alespoň do nikoho nestrkali. Díky již zmiňované výluce nás čekal transfer z červené trasy na modrou a dále pak autobusem č. 7 (to jsme ještě netušili, jakou důležitou roli budou pro nás tyto barvy hrát v následujících minutách). Nástup do autobusu proběhl v duchu „nechceš – musíš“. Přes 40 lidí s bagáží se během mžiku nahrnulo do tak již dost plného busu. Místní měli bohužel smůlu a přes naší nedobytnou lidskou stěnu, neměl nikdo šanci vystoupit. Nebudem přeci opouštět dobyté pozice. Díky zvídavosti některých z nás jsme se dozvěděli, že nejenom metro má své barvy tras, ale že tento fenomén platí i pro přepravu povrchovou. Takže rychlý výsadek a posledním pokusem byl nástup do autobusu, pro nás familiérně nazvaný červená sedma. Slabá hodinka a místo předpokládaných 15 minut jsme dorazili k cíli 1. etapy – do hotelu. Jen z dálky bylo slyšet vysíleně sípat Čápa, že po této zkušenosti ruší naší cestu do Londýna, kde se má konat další dějství evropské ligy. A to ještě netušil, jak hlubokou myšlenku právě vyřkl. Děkuji trpělivým čtenářům, ale tento zážitek byl tak silný, že si zasloužil takto detailní vylíčení.

Rychlé ubytování, sprcha a vyrazili jsme za dalšími zážitky… každý po svém… pokořit velkoměsto. Po zkušenosti z loňského Petrohradu, jsme zvolili směr závodiště s heslem na rtech „ať víme, do čeho jdeme“. Nakonec jsme pokořili především stánky s pivem, v počasí, které zde vládlo (i v podvečer přes 30°C), byly jedinou oázou osvěžení. Sportovní areál, kde se mělo vše důležité odehrát, byl nový a krásný, obsluha příjemná, české pivo, což znamená, že Maďaři jsou velmi vnímavý národ. Po tomto milém překvapení jsme mapy Budapešti odložili a v rámci aklimatizace strávili většinu pobytu zde.

Ale teď již k tomu, proč jsme vlastně v Budapešti.

Sobota 12.7.

Sportovní areál jsme zhodnotili již v pátek, takže rovnou do víru závodění. Chvílemi jsme si zde připadali víc než doma, protože vylovit cenné kovy z vod Dunaje přejely i týmy z Kojetína a Přerova. Časový harmonogram byl divácky méně atraktivní, než jsme zvyklí z Čech, velké prodlevy mezi jednotlivými jízdami nám alespoň poskytovaly dostatek času pro regeneraci.

Závody zahajovala kategorie Mix na 200m, kde jsme tak jako v Českém poháru vytvořili červeno-bílý nerozlučitelný tandem pod názvem Pražský W.I.L.D. výběr, v mezinárodních vodách teď už známý jako Prague Selection. Postupovým pavoukem se nám podařilo bez problémů postoupit do velkého finále, kde jsme nenechali nic náhodě a odměnou nám byla zlatá příčka. Silnou úroveň českých týmů dokreslili na druhém místě Moravian Dragons a bronz bral jako první maďarský zástupce STESZ Szödliget.

Pro nás pak následovala pauza a v roli diváků jsme mohli sledovat boj o příčky v rámci firemních závodů na 200m.

Naše chvíle pak přišla v podvečer, kdy jsme se představily v čistě ženské sestavě W.I.L.D. of Prague v rámci Marathon Cupu na 2 km. Závod se jel bez rozdílu kategorií, takže naše šance na přední příčky byly mizivé. To nám ale nezabránilo podat výborný výkon na trati se sedmi obrátkami. Ano skutečně, místo obvyklých 3 obrátek a 4 pětisetmetrových rovinek, na které jsme zvyklé z Čech, nás doslova čekal závodní kolotoč. Jiný kraj, jiný mrav. V konkurenci posádek složených z mužů, mixových sestav a žen jsme si vybojovaly 10. příčku z celkových 15-ti zúčastněných týmů. Lehkou náplastí nám bylo, že jsme se umístily nejlépe z žen.

Večer po vyhlášení výsledků si pro nás pořadatelé přichystali open-air večírek s místní zábavovou kapelou. Ale než si hoši stačili přichystat nástroje, ožila zábava v pražské sekci tak, že jsme byli nejvýraznější, nejzábavnější, ale také nejhlučnější atrakcí večera. Po neúměrně dlouhé době co kapela ladila (asi nebyla slyšet harmonika), jsme se však dočkali a opravdoví vytrvalci si mohli v závěru večírku i zatančit.

Neděle 13.7.

Teplota, tlak a rosný bod dosahovaly svého maxima, při kterém je člověk schopen přežít. Ale podle některých my nejsme normální lidi (jen krátce pro vysvětlení – normální lidi poznáte podle toho, že na rozdíl od drtivé většiny českých dragonů v dálkovém autobuse hravě vydrží bez močení tři hodiny) a tak jsme se bezhlavě mohli vrhnout do dalšího zápolení o cenné kovy, tentokrát v kategoriích ženy a muži na 200m. V konkurenci 6-ti ženských posádek jsme zcela suverénně, společně s dračicemi z Kojetína, předvedly, jak se závodí v Čechách a podělily jsme se o první dvě příčky. Nám patřil kov nejcennější.

V mužích se nejlépe vedlo Moravian Dragons, kteří závody v Budapešti zahrnuli do své tréninkové přípravy na MS v Malajsii, pro stříbro si dojela další česká posádka Dragon Team Kojetín, třetí byli maďarští STESZ Szödliget a na Pražský výběr zbylo po penalizaci za ulitý start 4. místo. Toliko ze závodních drah.

Po zkušenosti s hromadnou dopravou už jsme se všichni po částech přepravili taxíkama na hlavní budapešťské nádraží, odkud nás na noc odnášel expres Budapešť – Praha. Zábava na palubě neochladla ani po bouřce s průtrží mračen.

Nutno ještě podotknout, že budapešťský sportovní areál Lagymanyosi Bay bude příští rok hostit Mistrovství Evropy klubů dračích lodí, doufejme, že s naší účastí. Toliko z prvního letošního zahraničního závodu.

Fotky >>>

 
W.I.L.D. of Prague - 2009©     Made by oldik@dragonboat.cz